Provoz Wi-Fi je regulován mnoha zákonnými normami. O většině z nich nemá laická veřejnost vůbec ponětí. Majitelé hotelů a restaurací ohrožují při provozu Wi-Fi sami sebe – naprosto zbytečně. Málokde existuje tak velký rozdíl ve vnímání práva a povinností jako u poskytování Wi-Fi. Tyto rozdíly vnímaní však často způsobují i správci IT či poskytovatelé internetu, kteří často říkají: „To nemusíte řešit.“ Přitom pro správný výklad stačí zdravý selský rozum.

Jako příklad uveďme povinnosti z provozu motorového vozidla. Jestliže váš automobil způsobí dopravní nehodu nebo přestupek je jeho vlastník auta první podezřelý. Pokud auto neřídil musí toto jednoduše prokázat – smlouvou, svědeckou výpovědí nebo přiznáním pachatele. Pokud neexistuje jiný člověk, který auto řídil, za škodu odpovídá (a hradí) vlastník auta.

U Wi-Fi tomu tak není? Je, zcela jistě. Poskytovatel Wi-Fi musí prokázat komu Wi-Fi „půjčil“, tedy komu ji umožnil používat (stejně jako řídit auto). Domnívat se, že stačí Policii říct: „Já mám veřejnou Wi-Fi bez hesla nebo s heslem v napsaným v nápojovém lístku a nic tedy dělat nemusím.“ je zcela tragický omyl. Je to jako byste policii řekli: „Já moje auto neřídil, veřejně ho půjčuji a komu jsem ho půjčil nevím.“ Oba případy budou mít stejný výsledek: vlastník auta i Wi-Fi to odskáče. Ať již v hmotné nebo trestní rovině.

Pokud někdo sdílí nelegální obsah, nahlásí bombu, vykrade data jinému uživateli a je prokázáno, že takto bylo činěno z konkrétní IP adresy, pak padá odpovědnost na provozovatele (majitele) místa, kde tato IP adresa je. Tedy, je-li to hotel s Wi-Fi, pak na tohoto provozovatele. Tento provozovatel Wi-Fi se však se má možnost účinně bránit – zná-li identitu uživatele (pachatele), přenese odpovědnost na něj. Pokud ne, je odpovědnost jeho.

Dle zákonů ČR a EU, mimo jiné:

  • Zákon č. 181/2014 Sb. o kybernetické bezpečnosti,
  • Zákon č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích
  • a nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4.2016,

je každý provozovatel Wi-Fi (tzn. provozovna, která umožňuje připojení k Wi-Fi – hotel, restaurace, firma, obchod, banka) povinen znát identitu toho, komu přístup k Wi-Fi umožnil. Jak toho dosáhnout, zákony neřeší – možností jsou tisíce – od skenu občanky, pasu, přes přidělení originálního hesla každému uživateli, placený přístup apod.

V západní Evropě, Asií a USA běžná praxe. V ČR bohužel nikoliv. Zde také dochází k nejčastějším omylům:

  1. Logování za mě řeší můj poskytovatel internetu“ – NE! Poskytovatel internetu nemá povinnost logovat váš provoz. Loguje svůj provoz. Poskytovatel internetu zná svého uživatele – tedy vás! A vás také označí pro potřeby Policie nebo pro potřeby žaloby. Proč? Protože zná Vaši IP adresu. Tedy poskytovatel internetu svoji povinnost splnil – zná identitu svého uživatele – vás. A proto tuto povinnost máte nyní i Vy, pokud provozujete a poskytujete Wi-Fi
  2. Já přeci nenesu odpovědnost za to, co dělají mí uživatelé“ – Ne, nenesete, pokud je znáte. Ale pokud je neznáte, pak je odpovědnost vaše. Analogie s autem – pokud víte, kdo auto řídil, pak neodpovídáte za škodu vy, ale řidič auta. Pokud Vaše auto něco poškodí, škodu zaplatíte, pokud neoznačíte toho, kdo automobil řídil. Pokud znáte svého uživatele internetu, nenesete odpovědnost za něj – je to odpovědnost uživatele. Pokud však nedokážete logicky vysvětlit, kdo škodu způsobil je odpovědnost vaše. Proč? Protože máte znát identitu svých uživatelů. Analogie je popsána výše u poskytovatele internetu. Váš poskytovatel internetu ví, že internet poskytl vám, tedy za vás nenese odpovědnost. Odpovědnost je vaše. A pokud i vy víte, komu jste internet zpřístupnili, je odpovědnost zase dalšího člověka.